DUHOVÁ

Duhová není barva, ale barevné spektrum. Je to skladba všech barev ve světle. Podstatné je, že „duhová“ jako taková vlastně neexistuje. 
Duha, od které je název výstavy odvozen, je významově a interpretačně velmi zatížena. Může být stejně tak notoricky známým ikonografickým atributem smíření mezi stvořitelem a člověkem jako nadužívaným schématem pro „pestrou nabídku“ čehokoli ve světě obchodu s čímkoli. Má jak obsahové, tak čistě utilitární vlastnosti a charakter. Věřící divák si ji může vykládat jinak nežli ateista. Jiří Petrbok přichází opět s bezprostřední, ironicky podbarvenou revizí malířských výrazových prostředků navázaných na konvenční významové konotace. Po výstavě Červená nastupuje ještě provokativnější Duhová. Sám umělec vstupuje touto výstavou do nové malířské fáze, kde začíná objevovat dosud neznámá, nečekaná spojení. Výstava Duhová v podstatě otevírá dveře do dalšího Petrbokova laboratorního prostoru, kde jsou vědomě dána jistá koncepční omezení a pravidla – spektrum duhy – jsou nastavena tak, aby autor musel opět řešit základní vztahy a výstavbu obrazové plochy a nemohl se pouze spoléhat na vlastní nabyté zkušenosti a dovednosti. Základním stavebním kamenem je tu příčný řez barevným spektrem světla.