Rozhovor kurátora výstavy Martina Mazance s Dominikem Gajarským:
Je možné název výstavy Cesta do pravěku chápat jako tvou úvahu o technologické vizualitě současného obrazu filmu a fotografie?
Když se bavíme o názvu výstavy, tak je důležitý anglický překlad titulu Zemanova filmu: Journey to the Beginning of Time, který v češtině znamená „cesta do počátků času“. To je mnohem zajímavější spojení, jež mi evokuje počátky kinematografie, nebo vůbec první pokusy o záznam obrazu, při kterých byl důležitý čas. Nejen při zachycení obrazu, jeho zpracování, ale i při jeho následné prezentaci. Současný obraz filmu a fotografie má různé technologické podoby a je mnoho cest, kterými se umělci mohou ubírat – osobně se soustředím na obsah, až poté vybírám technologii, s níž pracuji.
Poprvé jsi se rozhodl pracovat výhradně s analogovými technologiemi – 16mm filmem a ručně vyvolanou černobílou fotografií – toto rozhodnutí lze vyložit jako mediální archeologii, která úspěšně a občas i křečovitě okupuje současné galerijní prostory.
Ona mediální archeologie je zvláštní fenomén, který mě nutí přemýšlet o obraze jako takovém. O jeho sdělovací funkci, o tom, jaké já mám možnosti obrazy číst, jak je mám vytvářet a proč. Myslím, že to není otázkou současnosti, ale je to naprosto přirozená smyčka, ve které se prezentace obrazu od historie do současnosti donekonečna točí. Pouze přichází nové technologie a zůstavají déle mechanická zařízení schopná zachytit a zobrazit obraz.
K analogovým technologiím jsem se znovu dostal přes téma, u kterého bylo na prvním místě světlo a čas. Cítil jsem potřebu zanamenat toto téma nejpřílehavějším procesem. Po prvních pokusech s ideálním obrazem videa mě jeho „dokonalost“ přestala zajímat. Mohl bych ten pocit přirovnat k zjištění, že kouzelník David Copperfield používá postprodukci.
Je součástí tvého tvůrčího procesu i zkoumání řemeslné dokonalosti, kterou následně posouváš v rámci vlastních intepretací kulturních předobrazů vybraných uměleckých děl?
Pokud jde o řemeslnou dokonalost předobrazů, z nichž vychází některé moje práce, musím uznat, že ji nejen zkoumám, ale i obdivuji. Pokud jde o moji řemeslnou zdatnost, ta končí
a začíná u přátel, kteří mi pomáhají moje práce dotáhnout do konce.
Nakolik je pro tebe důležitá otázka stárnutí samotného obrazu?
To je důležitá otázka. Obraz zestárne v okamžiku, kdy je zachycen.
Tady cituješ koho? (smích)
To je moje! (smích)
V momentě, kdy cituješ vědecké filmy Jeana Painlevé, fotografie Gjona Mili, Paula Outerbridge a další díla různorodých autorů, tak ověřuješ vedle řemeslné a estetické stránky automaticky i jejich kulturní nebo historickou funkci?
Ano, vždy jsem u svých prací vycházel z existujících děl a pokaždé, když čerpám z nějakého konkrétního zdroje, snažím se ho vytvořit znovu. Nerad vytvářím koláže, nebo reditace, stejně tak v hudbě mám raději formu coveru než remixu. Kulturní nebo historická funkce mých předobrazů se mění i nezávisle na mně, ale co mě zajímá, je extrahování motivů, studování spojitostí mezi těmito obrazy a jejich podstata.