Společná věc
Několik mladých lidí spolu tráví čas na betonovém prostranství ve městě. Postávají, procházejí se, na chvíli usedají a zase se zvedají, překonávají překážky. Jejich pohyb nemá předem určený směr, ani jednotné tempo. Během chvíle, kdy je sledujeme, se všichni dostanou ke slovu, nikdy však nemluví přes sebe. Ačkoliv hovoří vždy jedna osoba, ostatní jsou u toho a svým mlčením tuto promluvu ukotvují. Povaha pouta, které spojuje tyto jednotlivce – dvě ženy a tři muže – není zkraje jasná: jsou to přátelé, kolegové, spolupracovníci? Nebo soudruhové a soudružky? Troufneme si dnes přihlásit se k tomuto označení bez pejorativního nebo parodického záměru? Soudruh znamená doslova “druh ve společné věci”. Jenže co je to za věc?
Poté, co se zorientujeme v expozici, čekáme nějaký vývoj zápletky. Přijde konflikt, vstoupí do situace nějaký vnější činitel – osoba, objekt, scenérie? Hnou se postavy z místa, rozejdou se různými směry, změní svůj vzhled? Nic takového ale nepřijde. Toto je tedy ono: sledujeme několik jednotlivců, kteří se společně učí, jak svobodně obývat daný čas a prostor a podávají nám o tom zprávu.
Mladí adepti a adeptky výtvarného umění jsou dnes v paradoxní situaci. Stávající společenský řád vyzdvihuje kreativitu ve všech sférách produkce, avšak lidem vzdělávajícím se v činnostech, které jsou kreativní par excellence, nenabízí takřka žádné vyhlídky na uplatnění ve svém oboru. Existenční nejistota, ve které se ocitají po absolutoriu, je umocněna tím, že je systém uměleckého školství na tyto výzvy ani nijak nepřipraví. Vyplatí se jim tedy zorientovat v těchto podmínkách již během studia a snažit se zajistit, aby nebyli odkázáni pouze sami na sebe. Jedním z možných řešení je začít institucionalizovat svou aktivitu ve spolupráci s generačními a oborovými souputníky – například ve formě občanského sdružení. A právě za tímto účelem vzniká na přelomu let 2011 a 2012 na bratislavské VŠVU kolektiv APART. Vyústěním desetiletého procesu zkoumání různých produkčních formátů na poli současného umění, je aktuální definice APARTu jako “meta-participativní platformy”, která funguje na “proto-institucionálním základě, podle principů ekonomiky sdílení”. Její členské jádro dnes tvoří Ema Hesterová, Denis Kozerawski, Chiara Rendeková, Peter Sit a Andrej Žabkay.
Sdružování uměleckých osobností do kolektivu tedy může být v první řadě zdůvodněno pragmaticky, potřebou zajistit produkční zázemí pro tvorbu a prezentaci jednotlivých členů a členek. Status formální organizace zvětšuje šance dosáhnout na granty, zatímco společné vystavování dopomáhá jednotlivým účastníkům*cím k profesionálnější realizaci děl, stejně jako lepší viditelnosti a kontextualizaci. Od kooperativního režimu vytváření výstav a dalších výstupů je ale jen krůček k tvorbě v kolektivu. Členové APARTU ukončují svá studia společnou diplomovou prací.
Napětí mezi kolektivní prezentací jednotlivých členů a spolutvorbou, je jen jednou z fazet fungování uměleckého kolektivu. Status instituce umožňuje vstupovat do velkého množství dočasných kooperací na široké škále prezentačních a komunikačních formátů. APART si tak postupně obhajuje strategickou pozici v síti uměleckých kontaktů napříč generacemi a zaměřeními. V celkovém působení tyto realizace prezentují APART jako značku, která je víc, než jen označením umělecké skupiny – je to také kurátorský kolektiv a výstavní instituce.
Sebevědomí, získané na tomto mezioborovém poli, vede spolu s pocitem nedostatku určitých témat a formátů na lokální scéně k dalšímu zkoumání možných modelů působení umělecké instituce. Vlastní výstavní činnost je tak doplněna organizováním konferencí a vydáváním knižních publikací. V roce 2018 APART pořádá Mezinárodní Futurologický kongres v Slovenskom rozhlase Bratislava, za účasti významných osobností typu Julieta Aranda, Tony Yanick, Karl Holmqvist, Nicoline van Harskamp a dalších. Od roku 2018 pak realizuje ve spolupráci s Displayem a Kapitálem ediční řadu .txt , ve které zatím vyšlo Iné telá, Neviditelná staroba, Klimatická kríza a Bez súhlasu. Jak naznačují tyto příklady, APART neusiluje o konkurenci, ale je naopak otevřen spolupráci s podobně zaměřenými institucemi i neformálními kolektivy a jednotlivci.
Tyto široké institucionální aktivity by ale neměly zastínit pokračující vlastní uměleckou produkci APARTu. Členové kolektivu těží ze svého zázemí ve studiu fotografie a nových médií, jejich hlavní prezentační platformou však zůstává výstava v galerijním prostředí. O výstavě přitom uvažují jako o komplexním celku, zahrnujícím vedle promítaných filmů také různé objekty nebo specifickou mizanscénu výstavního prostoru. Výstavy koncipují způsobem, který se dá metaforicky přirovnat k režírování – ať už ve smyslu navádění pohybu návštěvníků v prostoru nebo, pokud jde o architekturu, provázání dílčích zákoutí v rámci celkového prostředí. V ohnisku galerijních instalací se obvykle nacházejí filmy, které obstojí i samostatně. Podobně, jako v kurátorských a publikačních projektech, i v galerijní a filmové tvorbě se APART věnuje tématům kolektivity, klimatické krize, spekulací nad možnými budoucnostmi nebo duševního zdraví.
Od spíše formálního a věcného popisu aktivit APARTu bychom mohli na závěr přejít k obecnější úvaze o významu kolektivní práce. Obrat ke kolektivní tvorbě na začátku milénia byl na mezinárodní úrovni výrazně spojen s rehabilitací levicového politického projektu v kulturní sféře . Šíře a vágnost dnešní “levicovosti” ale otevírá pasti, do kterých se její proponenti*ky ustavičně chytají. Na jedné straně jde typicky o paušální odsouzení s poukazem na zkušenost totalitarismu v bývalém východním bloku, na druhé straně o maskování stávajících mocenských hierarchií kosmetickými úpravami v duchu liberálních kulturních hodnot. Jaký typ kolektivního subjektu APART reprezentuje a s jakou podobou levicového programu tedy souzní? Jak jsou vzájemně provázány jeho elementy? Tím, co je spojuje, není ani sdílená identitární zkušenost (rasová, genderová, kulturní apod.), ani zastřešující univerzální idea, jejíž nositelé se vzdávají svých specifických odlišností a oblékají uniformy. Spíše se dá hovořit o pohyblivém a otevřeném celku, jehož podoba je utvářena výměnou mezi jednotlivými účastníky. Soudružství při práci uvnitř kolektivu i v širších produkčních aktivitách, zahrnujících pozvané účastníky*ce, lze chápat jako prefigurativní politiku, zaměřenou na vizi společenství plodné výměny mezi částí a celkem, stejně jako mezi vnitřkem a vnějškem.
