ANI Z NEBE ODPOVĚDI NEPADAJÍ

Markus Huemer pracuje s tradičními i novými médii – malbou na jedné straně a digitální technologií (včetně projekce) na straně druhé, známý je však především tím, že kombinuje obojí novým a objevným způsobem. Zatímco mnoho současných umělců stále zápasí s otázkou položenou Walterem Benjaminem v jeho klasickém textu Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti (1936), totiž jak fotomechanická reprodukce změnila postavení uměleckého díla, Huemer dělá další krok tím, že se svou tvorbou táže, jaký je status malířství v době elektronických obrazů.
Podle Huemerova názoru abstraktní založení digitálních obrazů problematizuje platnost modernistické estetiky, v níž klíčové postavení zaujímá princip abstrakce. Na rozdíl od mnoha současných umělců Huemer však nevidí v existenci elektronických obrazů důvod k opuštění malby či k tomu, aby se výlučně věnoval novým médiím a technologiím. Zdá se, že se spíše pokouší vyprostit malířství z ruin modernistické estetiky, aby pro něj našel místo v současném vizuálním prostředí, rozhodujícím způsobem formovaném novými technologiemi zobrazování.
Typickým příkladem v tomto směru jsou Huemerovy simulace ikonických prací umělců druhé poloviny 20. století, například Jacksona Pollocka a Sigmara Polkeho, jejichž principy a premisy rakouský umělec staví do kontextu nedávných technologických novinek, jako jsou Internet a digitální zpracování obrazu. V jiných svých dílech, představených právě na výstavě Ani z nebe odpovědi nepadají, se zmocňuje pomocí digitální techniky a malby oblíbených motivů tradičního malířství, jako jsou stromy a les. Takto vzniklým obrazům dává pak ironické a subverzivní názvy, jež karikují nároky a očekávání spojované s tradičním i moderním malířstvím a s představami o úloze umělce.
Huemerovu tvorbu lze tudíž také vykládat jako výzvu k dialogu mezi různými obrazovými tradicemi a k pokračování dialogu mezi malířstvím a novými technologiemi obrazu. V tomto ohledu název výstavy Ani z nebe odpovědi nepadají může být chápán nejen jako lehce ironický a subverzivní, ale také jako věcná připomínka, že dnešní svět obrazů je komplexnější než kdy jindy, že k jeho pochopení často nevystačí jednoduchá vysvětlení a odpovědi – že vyžaduje naše pokračující úsilí mu porozumět a stále nově si ho osvojovat.