Tématem fotografií Tomáše Pospěcha, které pořizoval poslední čtyři roky především na jaře a na podzim, je venkovský fotbal. Chybí v nich ale vzrušení, svět přeplněných tribun, velkoplošných obrazovek, reklamních mantinelů, fotbalových celebrit. Představují sportovní utkání s jeho vrcholovými okamžiky „obrácené naruby“. Zamrzlé, o ničem nerozhodující momentky jsou jakoby „mezipolíčka“ filmu. Vytvářejí jakousi výplň mezi akcelerací zápasu a posunují poselství snímků daleko za hranice sportovní reportážní fotografie, kam se záběry z fotbalu většinou řadí. Autor místo teleobjektivu použil širokoúhlý objektiv, místo pohybu zachytil okamžiky čekání a spoušť stisknul jen v momentu, kdy se ze záběru ztratil míč. Výběru a vyzvětšování se dočkaly ty fotografie, které sportovní fotograf obvykle bez přemýšlení zahodí. Téma se v tomto případě vykloubilo ze svého žánru.
Fotbalová hřiště rozkládající se na vesnických periferiích – velmi často v polích, za JZD, u letiště, vedle hřbitova – jsou většinou přirozeně zasazena do krajinného terénu. Tyto zgeometrizované louky, vymezené z okolní krajiny často jen bílými pásy nakreslenými na posečené trávě, připomínají území potažená velkými sítěmi, které, paradoxně, v branách někdy chybí. Míč tak občas přeletí a proklouzne do krajiny – do jiného prostoru, žánru, do jiné hry, ze které ho hráčům nikdo zpátky nepřihraje. Právě motivem setkání s přírodou v hledání ztraceného míče zakutáleného v houští, plujícího v potoku nebo pohlceného lesem, srůstá na první pohled dokumentární soubor s meditativní a nadčasovou fotografií krajiny.
Nelze si nevšimnout, že Tomáš Pospěch ani v prostoru dějové vaty nepřikládá větší pozornost vystižení emocí – radosti, úlevy nebo zklamání ve tvářích sportovců. Hráči jsou zobrazeni jako figurky na zelené šachovnici. Čekají na další tah. Děj zápasu ale propadává oky natažené sítě. „Nerozhodující okamžik“ nerozhoduje o výsledku, ale o aktuálních souřadnicích stání v krajině. Stání, které je časově a také prostorově „mimo hru“.
Lucia L. Fišerová