Pojmenoval jsem je Oslí Můstek Collective.
Zboží mohli ničit mnoha způsoby. Spotřebovali spousty rybího tuku. Byly to pro ně prostě soutěže v ničení. Chtíč v nich neháral a každý jejich další krok závisel na přechozím.
“Ne, nemyslete si, že ste u cíle v té chvíli, kdy spatříte vrchol.”
Věděli, co bylo nad nima, když šplhali nahoru. Poznačili si každý detail a každou překážku na cestě. Po určitou dobu uměleckými prostředky vytvářeli a dokumentovali život sám. Tuk v ohromném množství předkládali hostům a také ho lili do ohně. Protože hosté u ohně seděli, horko z hořícího tuku je ohrožovalo, což také patřilo k soupeření. Alpinismus považovali za umění. Ženské ctili, však proč být pod obojí?
Pozoroval jsem je.
Cíl. První krok závisel na posledním. Diktoval někomu kategoricky pít, pít a pít, jinému zas pracovat, pracovat, pracovat. Na vrcholu ale zůstat nemohli a z kultury lidu na ně šla hrůza. Každá živá buňka se dvěma nebo třemi sousedy přežívala. Museli slézt zase dolů. Aby věděli, co viděli.
Šli od objektu k subjektu. Dívali se pod nohy, byli si jisti každým dalším krokem, nenechávali se ale zlákat od cílů nejvyšších. Když scházeli, už je neviděli, ale věděli, že jsou tam, jak tam byly odjakživa. Umění pro ně značilo způsob dosažení vědění v akci.
Jaký to mělo tedy smysl? Jenom tohle: to co je nahoře zná to co je dole, ale to co je dole nezná. A nedělá nic, než se přibližuje.
