Název výstavy Jana Pfeiffera pronásleduje stále přítomnou energii, která však na povrch vyhřezne jen místy, jenom někde (něčím) se dokáže proměnit v tančící plameny.Ve zřídlo. V pramen, který tak může dál napájet naše představy o síle této energie.
Otázku, zdali jsme nyní u zřídla, nebo jen chytáme jeho odlesk, si klade také autor. Dlouhodobě se zabývá interakcí mezi myšlením a prostorem, v němž jedinec či společnost existují, ať už je prostor tím, co naše myšlenky „tvaruje“, nebo naopak tím, do čeho jsou naše myšlenky otištěny – kontejnery idejí. Lze z takového architektonického či urbánního kontejneru myšlenku vyjmout v její plné síle? A kde nejlépe?
Dívka „tančící“ prostřednictvím eurytmie*, název výstavy, sdělení o „trvání v opakování“, zve diváka do mapy Pfeifferových osobních cest poslední doby. Co je dole, je i nahoře, malé se odráží ve velkém a naopak; možná je tedy i náš pohyb časoprostorem jakousi eurytmií. Pohybem, který oživením proudů sil v těle nechává dopřát výrazu něčemu na člověku nezávislému. Pfeiffer zkoumá své cesty jako úvahu nad přiblížením se k architektonickým zřídlům zmiňované energie. Od osobního se dostává k obecnému, když nás vede symbolickou krajinou přes motiv plamene kruhového objezdu v palestinském Ramaláhu, pod korunu Staroměstské mostecké věže a pak i do ní, do koruny a poustevnické jeskyně v jednom.
Pfeifferovy projekty v rámci současných konceptuálně prostorových tendencí navozují dojem vědeckého výzkumu, vizualizace intelektuální analýzy stanoveného problému. Přitom „konstrukce“ výstavy nemá daleko k básni. Autor vytváří se značnou mírou intuice vztah mezi vzdálenými prvky tak, že vzniká myšlenkové těžiště, ve kterém se „čtenáři“, poté co ho dobude, stále volně dýchá. Černobílé fotografie zachycují papírové skici míst. Modely uskutečněných setkání (se zřídly) – možná podobně, jako si pravěký lovec vytváří obraz toho, co chce přivolat, ulovit, ovládnout. Absence barev pak umožňuje soustředění výhradně na tvar. Ten má ve výstavě určující roli klíčníka i imitátora. Charakteristická je koruna ze Staroměstské mostecké věže. Věž sloužila jako opevnění a současně představuje typ vítězného oblouku. Koruna, na místě svorníku, svádí tlaky žeber klenby – tvar tíhy celé stavby. Zbytečný patos nad imitací korunovačního klenotu?
Kde má svůj nový starý začátek nová Palestina? Kde New York? A kde staromládenecký život emigranta? Jak se šíří tvary, které zasvěcují? V 18. století se Ernestovi Chladnimu podařilo vizualizovat hudbu. Na desce rozechvívané zvukovými vibracemi se v přísné zákonitosti podle hloubky tónů rodí obrazce. Jemný písek se poddává své eurytmii a tvoří v sobě cesty.
*Eurytmie je pohybový systém vyvinutý zakladatelem Antroposofie Rudolfem Steinerem jako přímá řeč těla člověka, umožňující bezprostřední sdělení pomocí systmu pohybu reprezentujících základní hlásky. (Definice: Viktor Čech)
Petr Kovář
