Danou situaci asi znáte, nebo ji znají alespoň ti, kdo se v naivní představě pokoušejí dát čas od času průchod své kreativitě. Něco spácháte (rozuměj vytvoříte) a na chvilku třeba i podlehnete přesvědčení, že přicházíte s něčím novým, jenže, ejhle, v duchu pravidla synchronicity záhy zjistíte, že prakticky týž nápad měl už někdo před vámi. A teď co s tím? Stokrát si můžete opakovat postmoderní poučku o tom, že každá kopie je významově bohatší než originál, ale pokud jste s apropriací jako metodou nepracovali vědomě už od začátku, není to tak nějak ono. Přitom z širší perspektivy se umění diktátu originality podrobilo relativně nedávno a jako výchozí konstantu uměleckého díla ji vlastně exponovala teprve moderna. Od té doby se ale věci daly rychle do pohybu. Antitradicionalistická energie modernismu rozpoutala vír, který začal ve stále vyšším tempu pohlcovat jeden nový podnět za druhým, a kdysi univerzalistický základ umění transformovala do podoby evolučního sledu módních hnutí s neustále se proměňujícím obsahem i formou. Modernismus vyzdvihl vše nové, současně ale také zbavil minulost vlivu na člověka a zapříčinil soustavnou nadvládu pomíjivosti. Umění se tak adaptovalo na principy tržního hospodářství, na což poukazoval již Adorno, který charakterizoval estetickou modernu jako trvalý tlak k inovaci a k subverzi smyslu a formy, přičemž obojí se podle něj nacházelo v nejužším vztahu k nekontrolovanému vývoji technických výrobních sil v kapitalistické společnosti.
Jama_02
Tolik úvod, k němuž autora textu inspirovala právě probíhající výstava Libora Novotného v ostravské galerii Jáma 10. Jeho relevance je přirozeně věcí názoru, opírá se však o fakt, že většinu zde prezentovaných prací potkal osud popsaný na začátku recenze. Autora v jeho tvůrčí snaze zkrátka vždy někdo předběhl, což také záhy bolestně zjišťuje. Tedy bolest je ponejvíce proklamativní (pokud vůbec nějaká) a to, co by optikou modernismu mělo být vnímáno jako přehlídka osobních proher, zde náladou evokuje spíše návštěvy „věčně druhého“ Járy Cimrmana na patentovém úřadě. Ostatně většina ze zde přítomných prací má skutečně charakter prapodivného vynálezu či DIY zlepšováku, což souvisí s tím, že se Novotný v posledních letech systematicky zabýval fyzikálními fenomény v umění a hledal určité funkční principy, které by byly využitelné jako základní stavební složka díla (gravitace, magnetismus, růst apod.). Návštěvník tak může při vstupu nabýt dojmu, že se spíše než v galerii ocitl v nějaké amatérsky zařízené laboratoři, na čemž se vedle samotných artefaktů určitě podílí i všudypřítomná hluková stěna, jejímž původcem jsou různé elektromotory a vysavače, zajišťující trochu komplikovaně funkčnost jednotlivých „uměleckých zařízení“.
Jama_03
Asi je dobré vědět, že až do této výstavy zůstávala většina prezentovaných děl jen v podobě skic, neboť poté, co Novotný objevil týž princip v dílech jiných autorů, jako je Richard Serra, Damien Hirst, Attila Csörgö, Wolfgang Laib, Jaroslav Kyša či Jan Steklík, od jejich realizace upustil. Je tu proto třeba větev, čerpající životní energii ze zásuvky na 220 V, nebo židle, lákající k spočinutí, ovšem jen do té chvíle, než na základě temné skvrny na kalhotách zjistíte, že ona kompaktně se tvářící hmota „podsedáku“ je ve skutečnosti olejová hladina. Hned několik realizací tu také pracuje s motivem levitace, ať už je jejím původcem magnetismus či proud vzduchu. A další významný segment tvoří práce zaobírající se optickou iluzí, ať už jde o „low-tech“ efekt tekoucí vody či rotačním pohybem dotvořenou skleněnou dózu. To, že Novotný parazituje na nápadech jiných autorů, se zde ale vlastně vyjevuje až v druhém plánu a spíše než odtažitě chladný konceptuální náboj mají tyto citace charakter hry. Je to zábava pro zasvěcené i alibi před kunsthistorickými hnidopichy. V poněkud omšele působící galerii, jejímž patronem i spolukurátorem je Jiří Surůvka, ale vystupuje mimoděčně do popředí i (neo)dadaistický rozměr instalace. Jakoby nám Novotného „zařízení“, ze své povahy tíhnoucí k sebedestrukci, sdělovala, že originalita je jen způsob jak získat převahu nad svým okolím a jak uspokojit současné chorobné opojení lidskou jedinečností. Jestliže tedy nechcete být součástí establishmentu, měli byste se poohlédnout po jiných prioritách.
Tomáš Knoflíček