Životnost následujících slov bude ještě více efemerní, než bývá u podobného typu textů běžné. Budou existovat pouze v řádu desítek minut, maximálně pár hodin.
Záhy po zahájení výstavy budou seškrabána z panelu. Paralelně budou deinstalovány vystavené artefakty a následně demontována sádrokartonová architektura výstavy. Reálným adresátem textu se stane pouze omezená skupina návštěvníků vernisáže, a z nich jen ti, kteří dorazí přesně či s nepatrným zpožděním. V konceptu Milana Saláka okamžik zahájení výstavy odstartuje likvidaci její fyzické podstaty. Nikoli divokým aktem živelné destrukce, ale profesionálním, standardním způsobem, běžným po uběhnutí termínu výstavy. Návštěvník vernisáže není žádán o pomoc, ani nebude z prostoru deinstalace vyháněn. V mezích možností by se měl chovat jako na každé jiné podobné akci: okounět, popíjet víno a konverzovat. Prázdný prostor galerie bude v následujících dnech zpřístupněn návštěvníkům v rámci běžných otvíracích hodin až do avizovaného data ukončení výstavy.
Pro přiblížení tohoto uměleckého gesta – či výstavní strategie – se zdá užitečným zrekapitulovat alespoň některé události a pozice, které stály u jeho geneze. Pořádající instituce byla k výstavě odsouzena výrokem poroty, která v květnu loňského roku uznala tranzitdisplay v plném rozsahu vinným v inscenovaném kritickém formátu, kafkovsky pojmenovaném „Proces“. Milan Salák v „soudní při“ hrál roli žalobce. Porotu mimo jiné přesvědčil, že žalovaná organizace neplní vlastní deklarované cíle tím, jak zcela „disproporčním způsobem podporuje specifický druh umělecké a výstavní činnosti
s výsledkem akademizující etablace postkonceptuálního instalačního minimalismu na české výtvarné scéně“. Šalamounsky potměšilý verdikt poroty, respektive uložený trest, zasáhl stejným dílem i Milana Saláka: získal možnost vystavovat v kontextu, ke kterému je dlouhodobě kritický, navíc nikoli na základě spontánní výzvy, ale de facto dotlačen okolnostmi. To není zrovna dobrá výchozí pozice. Z této perspektivy se Salákovo rozhodnutí pro výstavu‐nevýstavu může jevit jako alibismus chytré horákyně. Stopové prvky podobného podezření není asi možné zcela eliminovat, přesto se zdá zajímavější nazírat umělcovy motivace optikou jeho aktivit rozvíjených kontinuálně od konce devadesátých let.
Aktuální ne‐vystavení připomene výzvu „Nevystavujte v roce 2001“, která byla kulminačním a zároveň nulovým bodem tehdejší Salákovy ofenzivy. Pokud by se s časovým odstupem hledal jednotící prvek nebo souhrnná charakteristika pro tyto aktivity, bylo by patrně příhodné vzít do hry termín institucionální kritika. Tehdy šlo v českém prostředí o nový způsob uvažování, analýzy uměleckého provozu. Milan Salák poprvé otevřeně zformuloval kritické povědomí o vlivu kurátorů a institucí na uměleckou produkci a individuální kariéry. Klíčová byla srozumitelnost zvoleného jazyka, beze stop zakomplexovanosti a pseudointelektuálství. Novum byla rovněž konstruktivnost kritiky, která se okamžitě převtělovala do aktivní praxe. Nespoléhat se, že náprava disfunkčního prostředí přijde
časem sama shora od současných struktur, které stav způsobily, ale překlenout je vlastní, na nich nezávislou aktivitou. Současně byla patrná tendence k hledání a definování platformy pro společný generační postup fungovat na principu nabalování sněhové koule. Většina z výstav nebyla dobře dokumentována, proto není nadbytečné uvést zde alespoň výčet jejich názvů: BOYSTORY, SPORT GALLERY, Zelená, 99CZ, Zdroje nového stylu, Enkláva a samizdatový kritický časopis Artur. Tato aktivita narazila na zpětně předvídatelné limity, přesto díky ní má většina současných DIY iniciativ a off‐space prostorů vědomě i nevědomě na co navazovat.
Scénář zvolený pro aktuální výstavu, jehož součástí je odkaz k vlastní umělecké mytologii prostřednictvím nového aranžmá cyklu XXXX, poprvé vystaveném na legendární ševčíkovské výstavě „To, co zbývá“ (1993), narušuje tradiční formát prezentace umění. Většinové publikum této galerie však obdobné strategie očekává, ne‐li vyžaduje. Přístup Milana Saláka jde kontextu výstavního programu na první pohled otevřeně na ruku. Navléci se do non‐spektakulárních maskáčů v tomto případě znamená jak zvýraznit stereotypy daného území, tak s nimi zároveň splynout.
Ondřej Chrobák